Dneska se nikdo nedíval

18. května 2017 v 22:37 | Ness |  Storky/Vzpomínky
Dneska se nikdo nedíval a já ležela v posteli.

Ne, nenechte své myšlenky zatoulat do temných zákoutí vaší představivosti, tohle není ten nestydatý příběh. Pravda je taková, že jsem jako vorvaň ležela na hromadě oblečení a byla ráda, že jsem přežila další den. Tenhle byl ale poněkud jiný. Bylo nádherně. Modrá podlaha nebe byla vytřená a bez jediného bílého fleku. Zamyslela jsem se a rozhodla se, že dneska vytáhnu paty na vzduch. Zatímco mi hrál z notebooku Paulie Garand, navlíkla jsem si letos poprvé kraťasy, které vypustily na svobodu mojí rozkošňoučkou celulitídku a uklízela jsem ten nezkrotný bordel. Na řadu přišlo zalévání kytek na balkoně, které kdyby neměly mojí mámu, dávno by chcíply pod mou nezodpovědnou rukou.
Naplnila jsem skleničku vodou, protože konev je podle mě očividně pro loosery a při pokusech o zalití svojí usušené pažitky jsem celý obsah nádoby ze skla vylila na zem... Asi tolik k mojí šikovnosti. Ale to jen opravdu, když se nikdo nedívá. Hlavně máma ne. Jedeme dál. Zapíchla jsem sluchátka do uší a pustila songy. Takový typ songů, který jen tak někdo nepochopí, většinou netanečník a člověk se sluchem pro dobrou hudbu... takže jsem přede všemi za tu holku s fakt příšerným vkusem.*#Nesspls vypadni nebo to vypni* a taky *tahle holka s náma dneska na kafe nejde*. No a jak hrály songy, podívala jsem se opatrně z balkonu ve druhém patře, jestli náhodou někdo nezaclání v zorném poli, protože jsem měla v plánu trapčit. Tím trapčit myslím hrát si na holku z písničky *Úžasná* od Bena Cristovaa. Kroutila jsem se do rytmu hudby a čekala, že se někdo zespodu začne smát nebo blbě koukat... ale dneska to nebyl ten den ponižujícího načapání. Nikdo mě neviděl a já si to vážně užívala. Slunce pražilo a horký vítr v tom tanci jel se mnou. Jako každá prdlá holka, byla jsem jako ve videoklipu. (Jen poznámka k tomu Benovi... poslouchám jen asi 3 písničky a to pouze v nouzových situacích a v dobách nevyváženého emočního rozpoložení, na mou obranu.)
Jednou za čas prostě potřebuju vypnout a být fakt blázen. Tyhle věci dělají děti a nejsem si tak úplně jistá, že by veřejnost pochopila, proč sedmnáctka skáče jak kozel na balkoně. Po svojí soukromé show jsem se šla projít ven a trochu opalovat. A proč vlastně vám tady cpu takovou věc? Protože chci poukázat na to, že je naprosto v pořádku relaxovat a vypnout, když jste momentálně sami. Hlavně žádné depky, není nutnost upadat do depresí pokaždé, když se naskytne příležitost přemítat o svých největších životních chybách a kousat si nehty při přemýšlení, co bych v dané chvíli mohla udělat lépe tak či onak.

Tak najdi tlačítko a vypni mozek, stres ti neuteče.


Fotka by Natirart
 

Línej adolescent

11. května 2017 v 21:01 | Ness |  Zpověď
Mívala jsem něco, co jsem strašně milovala. Netýkalo se to nikoho jiného než jen mě... a samozřejmě mého squatu. Byla to v podstatě jediná věc, kterou jsem dělala čistě jen proto, abych se cítila krásná a odvázaná... a vlastně i docela jo, vždycky jsem si při tanci totiž věřila a nic mě netěšilo víc. Jako u každého fyzicky náročného koníčku tekl pot ... a na soutěžích slzy radosti i smutku. Stálo to za to... i přestože jsem nepociťovala podporu úplně ze všech stran...
Pak se to ale všechno změnilo a ty představy budoucnosti v kostýmu se mi rozsypaly mezi prsty. Nevím jestli to poznal každý, ale věřím, že nejsem sama... ten moment, kdy se překopaly priority ve vašem žebříčku a ani jste po tom vlastně netoužili. (O čem to mluvím, tohle nikdo nečte... Don't give a s*it anyway.)
A pak to všechno odeznělo. Přišel moment, kdy jsem se mohla vrátit zpátky a uvědomila jsem si, že na to nemám. Jsem prostě příliš slabý jedinec a totální odpadlík. Když to tu píšu, možná tomu úplně nevěřím, ale momentálně to nevypadá jinak. Možná jsem prostě zapomněla ten pocit, když jsem dávala muzice smysl... je jedno, jestli to viděl i někdo jiný, ale já to viděla.
Bývaly doby, kdy jsem byla uzavřená v bublině a nesundala sluchátka z hlavy. Tancovala jsem po cestě na trénink... ve škole... v obchodě u rohlíků, když čirou náhodou zaznělo z repráků něco poslouchatelného. Jo a abych nezapomněla, spolužáci si mě o přestávkách natáčeli a házeli tu praštěnou holku na všelijaké sociální sítě... a tam právě končila hranice mojí normálnosti. Bylo mi to opravdu jedno... viděla jsem barvy a vyjadřovala emoce. Byla jsem sebevědomá divná holka. A teď jsem línej adolescent vzdávající se svýho snu. Ten sen mě prováděl od malička a naplňoval mě každý pohyb... a čím déle tu sedím a stydím se za sebe, tím víc se chci zase zvednout a pokračovat tam kde jsem přestala... nebo klidně od začátku... musím se přestat omlouvat a vymlouvat proč to nejde... musím najít cestu zpátky...

"Hey, you... girl wearin' the purple t-shirt... come and show us your dance...!"
And i couln't breathe. My body was shakin' as i kept tellin' myself i'm definitely not gonna mess up... and you know what? ... I freakin' didn't... I was so proud of myself when i finished this gorgeous dance piece (by Miguel Antonio). All those dancers' faces smiled at me and clapped their hands for me. This was my time and I made it.
Such an unreplacable feeling.

Me and Kevin Cruden

Zdraví

26. února 2017 v 14:39 | Ness |  Zpověď
Chvíli jsem přemýšlela, do které rubriky tento článek vložím... nakonec je to vlastně úplně jedno. Chci se s vámi jen podělit o něco důležitého. Věc, co není důležitá jen pro mě ale i pro všechny ostatní. Denně člověk řeší malichernosti. Každou blbost... a řešila jsem je i já, stejně jako zbytek populace... až do minulého roku, kdy jsem začala mít zdravotní potíže.

To bude dobrý, řekla jsem si... jenže je druhý měsíc dalšího roku a já se potíží nemohu zbavit. Teď nemyslím prakticky na nic jiného, než na moje pochroumané zdraví a chronické problémy... Ne že bych se chtěla nějak litovat. Jsem bledá jak stěna a každý den mám maximálně tak sílu na odpolední spánek.

Nemohu to sice srovnávat s nemocemi typu rakovina a tak podobně...VŮBEC... to ani nechci, upřímně... obdiv těm silným lidem, co se dokážou usmívat i přes obrovské bolesti a snahu být silní. Jenže i tak musím pořád řešit dokola to samé a být u doktorů pečená vářená.

Mám lásku, která mě podporuje ve všech směrech a drží mě nad vodou... Vím, že se musím a chci těšit na to, až zase budu zdravá se silnou imunitou... a že bude venku svítit slunce a já zase budu moct protančit celou noc. O tanec jsem přišla postupně se slábnutím... zaspávat tréninky a být neustále nemocná prostě v závodní taneční skupině tak úplně nejde.

Vlastně jsem vděčná, že tahle nemoc není tak úplně vážná, jen se musí vědět, jak se toho zbavit. Vlastně nezáleží teď na tom, co to je... ale aby si to moji čtenáři (snad nějací ještě jsou) uvědomili. Jestli jste zdraví, tak se smějte. Jste trochu při těle, ale zdraví vám slouží? Tak se smějte a milujte se. Buďte vděční tomu, co máte. Protože já, až se uzdravím... už nikdy tohle na lehkou váhu brát nebudu... nic není důležitější, než vaše zdraví... a samozřejmě láska, která vás naplňuje sluncem, když je vám nejhůř... Jsou určité situace v životě, jež vás přimějí naučit se rozlišit podstatné věci od těch nepodstatných.


Protože když nejde o život, jde o h*vno.

Výsledek obrázku pro zdraví
 


Ovce

23. července 2015 v 1:23 | Ness |  Stížnost
Musím říct, že tohle téma týdne dokonale ladí s mými událostmi minulého týdne. Nedávno jsem se účastnila projektu jednoho mladého fotografa - František Konopa, kde se sešlo dost lidí, aby mu pomohli s projektem. Vytvořil pár tématických fotek a jedna z nich se mi dnes bude hodit.

Jsme ovce, přátelíme se s ovcemi, necháváme se od ovcí učit a také další ovečky nakonec učíme, jak být správnými ovcemi. Jsme jen dav, který se snaží napodobit sám sebe, drží se veškerých nepsaných pravidel a odsuzuje ty, kteří se jimi odmítají řídit. Jsme neoriginální a naprosto stejní. Jsme zvyklí dělat ty samé věci dokola, stereotyp je náš denní chleba. Snažíme se zalíbit ostatním, dělat na ně dojem, přestože ani nevíme, proč to děláme.

Závislosti nevinné a vinné

16. června 2015 v 9:00 | Ness |  Tématika
Závislí, jak všichni víme, nemusíme být jenom na drogách a alkoholu. Je tu spousta dalších maličkostí a věcí, na které jsme zvyklí a bez kterých si podvědomě neumíme představit den. Patří do takových našich zajetých rituálů. Vytváříme si vlastní rituály, abychom zapomněli na rituál ze všech největší. Na ten jeden, který máme všichni stejný. Každodenní stereotyp. Možná si někdo ani neuvědomuje, že v něm žije, ale většinou všichni víme, že z nás tenhle koloběh vysává šťávu. Rozlišíte, co jste dělali ve středu a co ve čtvrtek?... Jo, jasně, že rozlišíte... a teď si uvědomte, jak moc se ty dva dny od sebe liší. Moje tedy moc ne.

Neustále načapávám sama sebe, jak se snažím všechno tohle vylepšit, dělat něco jinak, než ostatní. Dělala jsem to pořád a tak pravidelně, až jsem si na tom vypěstovala závislost. O sobě tady v konkrétním případě mluvím v souvislosti se sladkostmi. Jsem schopná na posezení sníst dvě tabulky čokolády. Ale nemyslím tu kvalitní 80%... myslím tu milku, která pomalu ani neobsahuje kakao, zato tuku je tam, až hanba. Teď mi to ty mršky sladkosti pěkně zavařily a já bojuju s vlastní vůli, abych tohle sladké pouto nadobro prolomila.

Kde vězí ta karma?

13. června 2015 v 11:46 | Ness |  Stížnost
Well, asi je zase čas si postěžovat. Protože dneska už je to všechno jen PRO DOBROTU NA ŽEBROTU. Když jsem byla menší, přiznávám se, byla jsem docela sobec. Neuměla jsem si uvědomit, za co všechno bych měla být vděčná. Nabízené jsem si ráda brala, ale sama jsem nikdy nic nenabídla. Hádám, že se tohle musí člověk naučit až postupem času. A pak, když jsem jednou seděla na balkoně, pila kafe, koukala se do dálky a vzpomínala... prostě přemýšlela nad svým dosavadním životem, tak mi došlo, že bych měla bejt sakra vděčná. A že se mi moje budoucí dobrota možná vrátí zpátky. HAHA.

Když jsem se potom začala snažit být k určitým lidem víc milá a občas jim i pomoci, když o to sami požádají...dopadlo to tak, že z toho nakonec ten dotyčný měl úplně všechno. To, s čím potřeboval pomoct, s tím jsem mu pomohla... A já? Měla jsem z toho pak akorát tak problémy a co jako bonus? Výsměch přímo od něj do obličeje. Bylo to vážně jako flusanec. Je pak strašně snadné zanevřít nad všemi, když se jich pár chová přesně takhle... ach jak já doufám, že se jim to vymstí.

So we obey the rules

23. dubna 2015 v 15:30 | Ness |  Stížnost
Vlastně. K tomuhle videu už není, co dodat. Jenom jednu věc... že je to sakramentská pravda. Je to smutné, popuzující, k naštvání, ale nikdo s tím nedokáže nic udělat. Protože si myslíme, že jedinci nic nezmůžou. Opravdu?... Jestli si tohle myslí každý, tak už to není jen záležitost jedinců... nebo je?... Každý nad tím jenom mávne rukou. A dál se chováme jako krysy v laboratořích, dál se chováme jako palivo, ale pořád nevíme, co s tím dělat.

Vidím nějaké lidi, co bojují proti společnosti. Většinou jsou to ti, které odsoudíme, jak jsou divní. Demonstranti, vegetariáni, vegani... a všechno podobné má co dočinění i s tímhle. Oni ještě pořád existujou. Vmísení kolem nás. Vidíme je?... Kdyby stáli všichni u sebe, tak je i uslyšíme. Až jich bude víc... tak to tu bude vypadat jinak. Třeba se jednou něco změní. Ale to je spíš zbožné přání. Spíš ne.



Perfekcionalistický absurdistán

22. dubna 2015 v 22:29 | Ness |  Stížnost
Tak jo, dneska to bude chtít asi cenzuru. Momentálně bych měla mít v ruce spíš sešit z chemie a drtit se na test, ale víte co?... Je mi to totálně u p*dele. Nad hlavou mi totiž visí jedna dost otravná otázka. Kdy už mě sakra všichni necháte bejt?... Abych vás zasvětila, o co právě teďka jde, tak jsem na Vánoce přibrala pár kilo a od té doby se s tím jídlem nějak nemůžu zasavit. Do lednice jedu jak vlak přes mince na kolejích.

Nejsem hubená, nejsem tlustá. (O tom druhém už nejsem zdaleka tak přesvědčená, jako jsem bývala.) Horní část těla mám hubenou, zato zadek a stehna - to je docela hukot. No a co? Jsem snad sama? Vždycky jsem byla trošku víc při těle. Tak proč najednou teď, během měsíce kolem mě chodí lidi se zvědavym výrazem a ptají se mě, jestli jsem náhodou nepřibrala. LIDI! JO! Já jsem si toho taky všimla, mam totiž doma zrcadlo! Rodiče, kamarádi a i ti, které bych za kamarády moc neoznačovala. Ptám se vás. Opravdu je pro vás tohle tak důležitý?

Výžblept

28. března 2015 v 23:01 | Ness |  Zpověď
V hlavě mi křičí hromada slov. Po týdnu stráveném doma s horečkami jsem měla až moc času přemýšlet. Taky máte občas tak strašný pocit nespokojenosti sami se sebou?... Pořád si říkám, jak jsem odvážná a jsem schopná udělat všechno pro to, abych se cítila šťastná... jenže nevím co. Dobře, existujou chvilky, kdy si říkám, že si umím užívat a jen neplácám zbytečně rukama nohama pro nic. Je jich ale opravdu málo.

Co bych totiž bez svého tancování, psaní, bytí s kamarády a občasného cestování dělala?... Cítím se s tím volná. Jednou jsem někde četla, že život je o správných otázkách. Protože na správné otázky se v drtivé většině případů najde snadno vhodná odpověď. Vlastně proto také lidé píšou úvahy, ne?... Kladou různé otázky sami sobě a tím se dostrkají až ke svému zdárnému cíli. Pokud umí být sami k sobě upřímní a kritičtí.

Technická generace

19. února 2015 v 17:55 | Ness |  Zpověď
Žijeme v době, ve které je snad každé děcko od 5. třídy přihlášeno na facebook, dvacetkrát za pět minut odesílá fotky a videa na snapchat, píše si s kamarády do noci (mnohdy spolu nedokážou promluvit ani ve skutečnosti z očí do očí), ale všem se zdá, že je to naprosto normální a v pořádku. Závislost a nutkání jsou všude kolem nás. Bere to hromady času, vysává to z nás energii, pořád víc a víc nám to krade osobní život.

Jsou to sociální sítě, internet všeobecně. Sama mám facebook a všechno možné, ale pípnutí zprávy na *facu* mi opravdu nevynahradí vyřčené slovo, nevynahradí mi to ani pokec s kamarádkou na kafi. Mnohem krásnější je třeba dostat dopis. No uznejte, kdy naposledy jste někomu poslali dopis? Kdy naposledy Vám někdo poslal dopis?... Takové to příjemné nadšení, že si opravdu někdo dal práci pro Vás něco napsat, zabalit a poslat... Pěkně růčo-fůčo...

Kam dál