Taurito Princess

18. ledna 2015 v 19:55 | Ness |  Storky/Vzpomínky
Myslela jsem na to někdy včera, když mi hlavou blikaly různé znepokojující otázky. Musela jsem je zahnat vzpomínkou na dny, kdy mě nepronásledovaly problémy na každém kroku. Tyhle momenty vážně stojí za všechno zlé a nepříjemné. Smutné je, že jsem musela v hlavě přetáčet čas až na jeden listopadový týden 2010, než jsem našla něco, v čem by nevězel nějaký zádrhel. Na druhou stranu můžu být ráda, protože vůbec nějaké takové bezstarostné vzpomínky mám. V těch nejhorších chvílích se jich držím jako klíště. Ale samozřejmě, pár trapásků bylo. :D Ani tak bych neměnila nic, kdybych mohla. Přeci jen to té dovolené dodalo trochu vtipnější šťávu.

*Doma*
Seděla jsem v obýváku na svém otrhaném koupacím křesle. Byl to takový můj trůn. Popíjela jsem čaj, který chutnal spíš jako cukr ve formě tmavé tekutiny... přesně tak, jak ho piju ještě dneska. Pak začal mamce na botníku vibrovat mobil a do toho ta její *bondovská* znělka. (Tu si taky ještě nezměnila.) Odnesla jsem ten bzučící objekt mamce na dvorek. Ale teď vážně, kdyby mě neměla, nevyřídila by si tak 80% svých hovorů. Jelikož volala teta, tak mě mamka nechala, abych zvedla hovor já.


"Ahoooj tetko, tady Ness, potřebuješ mamce něco důležitého?" vlastně jsem nečekala vůbec nic, proč taky. "Ahoj, noo já bych spíš chtěla mluvit s tebou," tím tajemným tónem si získala mojí pozornost. V Posledních dnech se nim moc vzrušujícího neudálo. Škola, televize, cukr, škola, televize, cukr... vlastně jsem ještě pořádně nezjistila, do jaké činnosti bych se mohla zažrat a zahnat tím nudu. "Nechtěla bys letět se mnou, Olgou a dalším příbuzenstvem na Kanáry?"

*V kavárně na letišti*
Olina je moje starší sestřenice, talentovanej umělec a všeobecně prostě šíleně zábavná komplikovaná osobnost. Seděly jsme vedle sebe u stolu, když nám přinesli naše kapučína. "Tyjo, je mi docela horko" odfrkla jsem si. A co Oli nenapadlo, čapla mojí mikinu a rozepla mi ji. Na tom by asi nebylo nic divného, kdybych si v tu chvíli uvědomila, že moje tričko zůstalo hozené přes židli u tety v bytě. "Tyvole!" uvědomila jsem si ten trapas a snažila jsem se zakrýt dřív, než to uvidí strejda. Oh, ehm. Viděl to. Ta černá podprda s bílýma puntíkama se nedala přehlédnout. Všichni se smáli jak pominutí, včetně mě. Co taky čekat od Ness, od magnetu na trapasy.

*V letadle*
"Oukej, já sedim u okýnka teďka a ty budeš zase na zpáteční cestě." oznámila jsem Olině, zatímco se můj zadek snažil protlačit až na kraj sedaček. Nebála jsem se vzletu, strašně jsem se těšila, až konečně poprvé odlepím paty od Země. Koneckonců, jaký ráj mě čekal za pouhé 4 hodiny letu. Jediná věc, co mě deptala, byla ta šíleně úzká ulička a lidi, co každou chvilku lezli na záchod. Pak přišly turbulence, jenže to jsem zrovna byla na té strastiplné cestě zpět k sedadlu já. Moje ruce se instinktivně chytaly sedadel okolo. Pak jsem se bezdůvodně začala smát jak největší mentál. Lidi se na mě koukali celkem vynervovaní, však byly turbulence. Nevím proč, ale mně to přišlo šíleně vtipné.

*V ráji*
Vystoupili jsme unavení z letadla a zasáhl nás vzduch nasáklý vlhkostí. Měla jsem pocit, že se v něm utopím. Cítila jsem se jak v tropech, ještě chyběla sukně z listů a podprsenka z kokosu. Při příjezdu k hotelu jsem nemohla uvěřit svým očím. Pořád jsem se rozhlížela, jestli je to jediný hotel opodál nebo opravdu budem spát v tomto 4 hvězdičkovém Taurito Princess. První co mě úchvátilo byla ta pláž s černým pískem pár metrů od hotelu. Okolo samé obrovské skály, vlny si je jen tak olizovaly. Pak ten výtah... byl vystouplý z hotelu a celý průhledný. Nádhera.

Olina byla stejně vykolejená jako já. Jenom jsme tam prostě stály a dívaly se. Pak jsme si začaly užívat všechno, co jsme mohly. Švédské stoly pro mě znamenaly 6 kopečků zmrzliny najednou (se všemi možnými posypkami a polevami) a experimentování se vším možným. Pokusila jsem se sníst půlku škeble, ale vytryskly mi to očí slzy. To byl trochu boj o přežití. Chutnalo to jako slizská guma. Oli zkusila druhou půlku. To ještě nebyla vegetariánka. (Aha, už tedy chápu proč... :D) Prostě jsme pravé české povahy. Když můžeš, cpi se o 106.

Došla jsem k závěru, že to nejvtipnější vám prostě sdělit nemůžu. Patřily k tomu výpadky elektřiny, karty pokojů, co nefungovaly, velká vzdálenost od hotelu... většina z vás si to možná domyslí. Rozhodně bylo blbnutí ve vlnách totální pecka, nikdo nás z toho moře nemohl dostat pryč. Jen jedna pořádná buřina nám nedovolila další den plavat. Probudila mě v noci, ale nevylezla jsem na balkon, abych se podívala. Dodnes toho sakramentsky lituju, protože bych se dozvěděla, jak se zpropadeně z původně tak krásně rovné pláže stalo tohle.


Slíbila jsem Olině a sama sobě, že se podíváme za pár let znovu na to samé místo. Prostě rozbijem prasátko, žádné debaty. Hlášky, bazén i ten pupkatej kuchař, co nám tak rád dával hamburgery. Show s papoušky, modelingové přehlídky. Hraní v dětských hernách a zapojování se do diskotéky, kde byl největší hit *Macarena*. Je mi jasné, že jen málo z toho bude stejné jako před lety, ale můžeme si to aspoň připomenout. Koneckonců, my dvě přece chceme na hodně míst. Takže už nám chybí jen pořádně tučné konto... to se samozřejmě časem nějak vytříbí. :D Proto zvolávám, ať jsme všichni štastni za obrovské i malé vzpomínky. Ať si je držíme co nejblíže a pořád. A ať děkujeme těm, kteří v našich nejhezčích chvílích byli s námi. Děkuju Teto, děkuju Oli... Tak zase příště!

S úsměvem,
Ness
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama