Únor 2015

Technická generace

19. února 2015 v 17:55 | Ness |  Zpověď
Žijeme v době, ve které je snad každé děcko od 5. třídy přihlášeno na facebook, dvacetkrát za pět minut odesílá fotky a videa na snapchat, píše si s kamarády do noci (mnohdy spolu nedokážou promluvit ani ve skutečnosti z očí do očí), ale všem se zdá, že je to naprosto normální a v pořádku. Závislost a nutkání jsou všude kolem nás. Bere to hromady času, vysává to z nás energii, pořád víc a víc nám to krade osobní život.

Jsou to sociální sítě, internet všeobecně. Sama mám facebook a všechno možné, ale pípnutí zprávy na *facu* mi opravdu nevynahradí vyřčené slovo, nevynahradí mi to ani pokec s kamarádkou na kafi. Mnohem krásnější je třeba dostat dopis. No uznejte, kdy naposledy jste někomu poslali dopis? Kdy naposledy Vám někdo poslal dopis?... Takové to příjemné nadšení, že si opravdu někdo dal práci pro Vás něco napsat, zabalit a poslat... Pěkně růčo-fůčo...

Vzdušné zámky

3. února 2015 v 18:08 | Ness |  Zpověď
Občas prostě sedím s prsty na klávesnici a na něco si z čista jasna vzpomenu. Co bych měla kdy říct a proč bych to měla říct jinak, znáte to. Jenže momentálně se mi vybavila jedna krásná věc, kterou mi jednou řekl táta. Je to pár let zpátky, viděli jsme se zase po nějaké době a já mu vyprávěla, jak jsme poslouchali na hudebce *Malování* od Divokého Billa. Mně se ta písnička z jistých důvodů strašně líbila, měla v sobě něco strašně ... pravdivého?... Nevím přesně, jak to mám vysvětlit.

On se na mě po chvilce jenom podíval a řekl: "Ale vždyť, bez vzdušných zámků by to nešlo. Co bychom měli, bez všech našich představ?" V tu chvíli mi to tak nějak došlo. Člověk, hlavně když je menší, věří naprosto všemu, co mu každý poví. První pocit z té písničky, tedy ještě předtím, než jsem mluvila s tátou, byl očekávaný. Vzdušné zámky pro mě znamenaly jenom klam, podvod a pošetilé létání v oblacích. Jednoduše řečeno něco, co jsem okamžitě odsoudila. Táta má ale takovou krásnou vlasnost všechno otočit.