Červen 2015

Závislosti nevinné a vinné

16. června 2015 v 9:00 | Ness |  Tématika
Závislí, jak všichni víme, nemusíme být jenom na drogách a alkoholu. Je tu spousta dalších maličkostí a věcí, na které jsme zvyklí a bez kterých si podvědomě neumíme představit den. Patří do takových našich zajetých rituálů. Vytváříme si vlastní rituály, abychom zapomněli na rituál ze všech největší. Na ten jeden, který máme všichni stejný. Každodenní stereotyp. Možná si někdo ani neuvědomuje, že v něm žije, ale většinou všichni víme, že z nás tenhle koloběh vysává šťávu. Rozlišíte, co jste dělali ve středu a co ve čtvrtek?... Jo, jasně, že rozlišíte... a teď si uvědomte, jak moc se ty dva dny od sebe liší. Moje tedy moc ne.

Neustále načapávám sama sebe, jak se snažím všechno tohle vylepšit, dělat něco jinak, než ostatní. Dělala jsem to pořád a tak pravidelně, až jsem si na tom vypěstovala závislost. O sobě tady v konkrétním případě mluvím v souvislosti se sladkostmi. Jsem schopná na posezení sníst dvě tabulky čokolády. Ale nemyslím tu kvalitní 80%... myslím tu milku, která pomalu ani neobsahuje kakao, zato tuku je tam, až hanba. Teď mi to ty mršky sladkosti pěkně zavařily a já bojuju s vlastní vůli, abych tohle sladké pouto nadobro prolomila.

Kde vězí ta karma?

13. června 2015 v 11:46 | Ness |  Stížnost
Well, asi je zase čas si postěžovat. Protože dneska už je to všechno jen PRO DOBROTU NA ŽEBROTU. Když jsem byla menší, přiznávám se, byla jsem docela sobec. Neuměla jsem si uvědomit, za co všechno bych měla být vděčná. Nabízené jsem si ráda brala, ale sama jsem nikdy nic nenabídla. Hádám, že se tohle musí člověk naučit až postupem času. A pak, když jsem jednou seděla na balkoně, pila kafe, koukala se do dálky a vzpomínala... prostě přemýšlela nad svým dosavadním životem, tak mi došlo, že bych měla bejt sakra vděčná. A že se mi moje budoucí dobrota možná vrátí zpátky. HAHA.

Když jsem se potom začala snažit být k určitým lidem víc milá a občas jim i pomoci, když o to sami požádají...dopadlo to tak, že z toho nakonec ten dotyčný měl úplně všechno. To, s čím potřeboval pomoct, s tím jsem mu pomohla... A já? Měla jsem z toho pak akorát tak problémy a co jako bonus? Výsměch přímo od něj do obličeje. Bylo to vážně jako flusanec. Je pak strašně snadné zanevřít nad všemi, když se jich pár chová přesně takhle... ach jak já doufám, že se jim to vymstí.