Květen 2017

Dneska se nikdo nedíval

18. května 2017 v 22:37 | Ness |  Storky/Vzpomínky
Dneska se nikdo nedíval a já ležela v posteli.

Ne, nenechte své myšlenky zatoulat do temných zákoutí vaší představivosti, tohle není ten nestydatý příběh. Pravda je taková, že jsem jako vorvaň ležela na hromadě oblečení a byla ráda, že jsem přežila další den. Tenhle byl ale poněkud jiný. Bylo nádherně. Modrá podlaha nebe byla vytřená a bez jediného bílého fleku. Zamyslela jsem se a rozhodla se, že dneska vytáhnu paty na vzduch. Zatímco mi hrál z notebooku Paulie Garand, navlíkla jsem si letos poprvé kraťasy, které vypustily na svobodu mojí rozkošňoučkou celulitídku a uklízela jsem ten nezkrotný bordel. Na řadu přišlo zalévání kytek na balkoně, které kdyby neměly mojí mámu, dávno by chcíply pod mou nezodpovědnou rukou.
Naplnila jsem skleničku vodou, protože konev je podle mě očividně pro loosery a při pokusech o zalití svojí usušené pažitky jsem celý obsah nádoby ze skla vylila na zem... Asi tolik k mojí šikovnosti. Ale to jen opravdu, když se nikdo nedívá. Hlavně máma ne. Jedeme dál. Zapíchla jsem sluchátka do uší a pustila songy. Takový typ songů, který jen tak někdo nepochopí, většinou netanečník a člověk se sluchem pro dobrou hudbu... takže jsem přede všemi za tu holku s fakt příšerným vkusem.*#Nesspls vypadni nebo to vypni* a taky *tahle holka s náma dneska na kafe nejde*. No a jak hrály songy, podívala jsem se opatrně z balkonu ve druhém patře, jestli náhodou někdo nezaclání v zorném poli, protože jsem měla v plánu trapčit. Tím trapčit myslím hrát si na holku z písničky *Úžasná* od Bena Cristovaa. Kroutila jsem se do rytmu hudby a čekala, že se někdo zespodu začne smát nebo blbě koukat... ale dneska to nebyl ten den ponižujícího načapání. Nikdo mě neviděl a já si to vážně užívala. Slunce pražilo a horký vítr v tom tanci jel se mnou. Jako každá prdlá holka, byla jsem jako ve videoklipu. (Jen poznámka k tomu Benovi... poslouchám jen asi 3 písničky a to pouze v nouzových situacích a v dobách nevyváženého emočního rozpoložení, na mou obranu.)
Jednou za čas prostě potřebuju vypnout a být fakt blázen. Tyhle věci dělají děti a nejsem si tak úplně jistá, že by veřejnost pochopila, proč sedmnáctka skáče jak kozel na balkoně. Po svojí soukromé show jsem se šla projít ven a trochu opalovat. A proč vlastně vám tady cpu takovou věc? Protože chci poukázat na to, že je naprosto v pořádku relaxovat a vypnout, když jste momentálně sami. Hlavně žádné depky, není nutnost upadat do depresí pokaždé, když se naskytne příležitost přemítat o svých největších životních chybách a kousat si nehty při přemýšlení, co bych v dané chvíli mohla udělat lépe tak či onak.

Tak najdi tlačítko a vypni mozek, stres ti neuteče.


Fotka by Natirart

Línej adolescent

11. května 2017 v 21:01 | Ness |  Zpověď
Mívala jsem něco, co jsem strašně milovala. Netýkalo se to nikoho jiného než jen mě... a samozřejmě mého squatu. Byla to v podstatě jediná věc, kterou jsem dělala čistě jen proto, abych se cítila krásná a odvázaná... a vlastně i docela jo, vždycky jsem si při tanci totiž věřila a nic mě netěšilo víc. Jako u každého fyzicky náročného koníčku tekl pot ... a na soutěžích slzy radosti i smutku. Stálo to za to... i přestože jsem nepociťovala podporu úplně ze všech stran...
Pak se to ale všechno změnilo a ty představy budoucnosti v kostýmu se mi rozsypaly mezi prsty. Nevím jestli to poznal každý, ale věřím, že nejsem sama... ten moment, kdy se překopaly priority ve vašem žebříčku a ani jste po tom vlastně netoužili. (O čem to mluvím, tohle nikdo nečte... Don't give a s*it anyway.)
A pak to všechno odeznělo. Přišel moment, kdy jsem se mohla vrátit zpátky a uvědomila jsem si, že na to nemám. Jsem prostě příliš slabý jedinec a totální odpadlík. Když to tu píšu, možná tomu úplně nevěřím, ale momentálně to nevypadá jinak. Možná jsem prostě zapomněla ten pocit, když jsem dávala muzice smysl... je jedno, jestli to viděl i někdo jiný, ale já to viděla.
Bývaly doby, kdy jsem byla uzavřená v bublině a nesundala sluchátka z hlavy. Tancovala jsem po cestě na trénink... ve škole... v obchodě u rohlíků, když čirou náhodou zaznělo z repráků něco poslouchatelného. Jo a abych nezapomněla, spolužáci si mě o přestávkách natáčeli a házeli tu praštěnou holku na všelijaké sociální sítě... a tam právě končila hranice mojí normálnosti. Bylo mi to opravdu jedno... viděla jsem barvy a vyjadřovala emoce. Byla jsem sebevědomá divná holka. A teď jsem línej adolescent vzdávající se svýho snu. Ten sen mě prováděl od malička a naplňoval mě každý pohyb... a čím déle tu sedím a stydím se za sebe, tím víc se chci zase zvednout a pokračovat tam kde jsem přestala... nebo klidně od začátku... musím se přestat omlouvat a vymlouvat proč to nejde... musím najít cestu zpátky...

"Hey, you... girl wearin' the purple t-shirt... come and show us your dance...!"
And i couln't breathe. My body was shakin' as i kept tellin' myself i'm definitely not gonna mess up... and you know what? ... I freakin' didn't... I was so proud of myself when i finished this gorgeous dance piece (by Miguel Antonio). All those dancers' faces smiled at me and clapped their hands for me. This was my time and I made it.
Such an unreplacable feeling.

Me and Kevin Cruden