Línej adolescent

11. května 2017 v 21:01 | Ness |  Zpověď
Mívala jsem něco, co jsem strašně milovala. Netýkalo se to nikoho jiného než jen mě... a samozřejmě mého squatu. Byla to v podstatě jediná věc, kterou jsem dělala čistě jen proto, abych se cítila krásná a odvázaná... a vlastně i docela jo, vždycky jsem si při tanci totiž věřila a nic mě netěšilo víc. Jako u každého fyzicky náročného koníčku tekl pot ... a na soutěžích slzy radosti i smutku. Stálo to za to... i přestože jsem nepociťovala podporu úplně ze všech stran...
Pak se to ale všechno změnilo a ty představy budoucnosti v kostýmu se mi rozsypaly mezi prsty. Nevím jestli to poznal každý, ale věřím, že nejsem sama... ten moment, kdy se překopaly priority ve vašem žebříčku a ani jste po tom vlastně netoužili. (O čem to mluvím, tohle nikdo nečte... Don't give a s*it anyway.)
A pak to všechno odeznělo. Přišel moment, kdy jsem se mohla vrátit zpátky a uvědomila jsem si, že na to nemám. Jsem prostě příliš slabý jedinec a totální odpadlík. Když to tu píšu, možná tomu úplně nevěřím, ale momentálně to nevypadá jinak. Možná jsem prostě zapomněla ten pocit, když jsem dávala muzice smysl... je jedno, jestli to viděl i někdo jiný, ale já to viděla.
Bývaly doby, kdy jsem byla uzavřená v bublině a nesundala sluchátka z hlavy. Tancovala jsem po cestě na trénink... ve škole... v obchodě u rohlíků, když čirou náhodou zaznělo z repráků něco poslouchatelného. Jo a abych nezapomněla, spolužáci si mě o přestávkách natáčeli a házeli tu praštěnou holku na všelijaké sociální sítě... a tam právě končila hranice mojí normálnosti. Bylo mi to opravdu jedno... viděla jsem barvy a vyjadřovala emoce. Byla jsem sebevědomá divná holka. A teď jsem línej adolescent vzdávající se svýho snu. Ten sen mě prováděl od malička a naplňoval mě každý pohyb... a čím déle tu sedím a stydím se za sebe, tím víc se chci zase zvednout a pokračovat tam kde jsem přestala... nebo klidně od začátku... musím se přestat omlouvat a vymlouvat proč to nejde... musím najít cestu zpátky...

"Hey, you... girl wearin' the purple t-shirt... come and show us your dance...!"
And i couln't breathe. My body was shakin' as i kept tellin' myself i'm definitely not gonna mess up... and you know what? ... I freakin' didn't... I was so proud of myself when i finished this gorgeous dance piece (by Miguel Antonio). All those dancers' faces smiled at me and clapped their hands for me. This was my time and I made it.
Such an unreplacable feeling.

Me and Kevin Cruden
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 D D | Web | 11. května 2017 v 22:06 | Reagovat

Jak člověk dospívá mění se a jeho záliby také. Občas něco zavrhneme a začneme dělat něco jiného. Jindy se k tomu, s čím jsme přestali, nakonec zase vrátíme, protože nám to chybí. Pokud máš pocit, že už ti to nedává to, co dřív, nevím zda nucení se pomůže. Možná je čas na změnu. Možná to chce si jen trochu oddechnout a relaxovat jinak. Já se svého koníčku musel vzdát a připadám si naprosto bezradně a hrozně to bolí.

2 Ness Ness | 11. května 2017 v 22:52 | Reagovat

[1]:Nejde tu tak úplně o nucení se zpátky do tance, jako spíš o nucení se do čehokoliv... nějak jsem prostě zabředla a nechala si to utéct.

3 stuprum stuprum | Web | 12. května 2017 v 1:09 | Reagovat

Cesta zpátky se hledá nejlíp v ředidlech. Navrátí tě původní podstatě. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama